Anička s nebeskýma očima

6. dubna 2014 v 12:46 | Ilys Eilen |  Scutum regis (Kniha lidí)
Salutatem omnes amicos animarum!
Anička Chaloupská, dnes devatenáctiletá dívka, která mě inspiruje a boří zavedené představy. Jeden týden strávený s ní mi nedal zapomenout, přestože je to dnes již dva a půl roku. Věřím, že je jednou z těch, na které se zapomenout nedá. Vstoupila do mého života jen nakrátko, ale zanechala nesmazatelnou stopu v mém srdci. Proto jí náleží list v Knize lidí. Anička je důkazem Božího působení tady na zemi. Kéž by bylo více takových lidí v našich životech...
Ilys Eilen


Mé první setkání s ní bylo milé a velmi prosté. Už tehdy se projevila její osobnost a vstřícná povaha. Viděla ve mně nesmělou holku, ztracenou v davu. Přistoupila blíž a oslovila mě. První, co jsem se tedy o ní dozvěděla, bylo, že má velmi příjemný, vlídný hlas. Plný účasti a citu. Jmenovala se Anička a měla 17 let. Stejné jméno, stejný věk, dokonce i shodný měsíc narození. Už tehdy jsem věděla, že z nás budou dobré kamarádky. a pak jsem ji poznala.

Kdo Aničku viděl zdálky, řekl si možná, že je to úplně obyčejná holka. Byla průměrně vysoká, štíhlá, nijak zvlášť krásná nebo výrazná. Někoho mohly upoutat dlouhé, husté, světle hnědé vlasy, které jí jako závoj splývaly až po pás. Mně se líbily kostkované červené šaty, které často nosila. ale jinak se na první pohled Anička jevila jako nezajímavá šedá myška. Vzhledově se nezdála jiná než desítky jiných holek. To však byl velký omyl.

Výjimečnost její osoby jste mohli poznat teprve zblízka. Vše totiž měla ve svých očích. Nikdy jsem neviděla takové oči. Předtím, ani potom, Jejich barva byla jako všechny odstíny nebe, včetně šedavé zimní oblohy. Dívaly se na svět hlubokým, bystrým a vážným pohledem, nikterak však přísným. Při pohledu do těch očí jste cítili tu intenzitu, s jakou vás zkoumaly. Nebylo to nepříjemné. Svou něžností vás objímaly, klidem utěšovaly. Ale přitom jste měli pocit, že vám vidí až do duše. V těch očích bylo něco duchovního. Nedá se to dost dobře vysvětlit. Bylo to, jako by se na vás díval Duch svatý. Z jejích očí se usmíval sám Bůh. Zářily. Byly jako dvě jasná slunce. A to, co z nich vyzařovalo, nemohlo být lidské. Světlo v jejích očích vyzařovalo dobrotu, která se stávala téměř hmatatelnou. A to byl jen pohled této nezapomenutelné osoby.

Anička pocházela z křesťanské rodiny. Měla tři sourozence. Studovala na gymnáziu s tím nejlepším rpospěchem. Její tatínek pracoval jako kaplan a skladatel. Všichni byli hudebně nadaní. Kromě hraní na různé nástroje zpívaly děti ve sboru a dorpovázely tatínka při mších, kde hrál na varhany. Celá rodina měla velmi úzké vztahy s komunitami řeholních řádů. aktivně se také zapojovali ve své farnosti. Anička měla velmi přátelský vztah s několika řádovými sestřičkami, které často navštěvovala, dopisovala si s nimi a dokonce se svou kmotrou, řeholnicí, jela navštívit sesterský řád v zahraničí.

Tohle všechno mělo na Aničku pochopitelně značný vliv. Zcela jistě však nebyla ovlivňována proti své vůli. Bylo na ní vidět, že má velmi osobní vztah s Bohem. Její víra byla opravdu živá. Vždy se chovala pokorně a skromně, tiše naslouchala druhým, s porozuměním, připravená ochotně pomoci, pomodlit se, potěšit...

Jednou jsme měli na skupince pronést každý nějaké téma na přímluvnou modlitbu. Většina úmyslů byla za rodinu, blízké, přátele...Anička se však chtěla pomodlit za člověka, který její rodinu nemá rád a celé jejich farnosti způsobuje problémy. To mě silně zasáhlo. Jistě, v Písmu se píše" "Milujte své nepřátele a modlete se za ně.", ale ona byla prvním člověkem, kterého jsem viděla tato slova naprosto upřímně a přirozeně naplňovat.

Mnozí lidé, především v církvi, se stále snaží hledat nějaké hrdiny, vzory, které bychom měli následovat. Jsou za ně často považováni světci a velké osobnosti historie, které dělaly mnoho dobrých skutků. Já si ale myslím, že nepotřebujeme jména a zaprášené podobizny. Potřebujeme obyčejné, živé lidi. Takové, jako je má kamarádka. Anička není samozřejmě bez chyb. Ani nedělá velké činy. Přesto je dokonalým božím obrazem. Celá její osobnost, její pohled, hlas, chování, dávají najevo pokoru, lásku a moudrost. Je nejpřirozenějším důkazem toho, že Bůh existuje. Probouzí v lidech touhu být lepší. Jen svou přirozeností tak dělá to, o co se desítky jiných marně snaží.

Taková tedy je, moje neobyčejná kamarádka, Anička s nebeskýma očima.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.